Dítě školkou povinné: Jak nacpat věci do tatínka - M. M. Cabicar

Zdroj obrázku

Autor: M. M. Cabicar

Rok vydání: 2019

Nakladatelství: Cosmopolis

Počet stran: 184

Anotace: Další skvělá nálož vtipných a roztomilých příhod, které prožívají všichni dospělí, jejichž dítě se chystá do školy. Okouzlující a bezprostřední "kousky" pětileté Viky jsou podané autorem, který má dar vidět humor běžných situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až máte pocit, že v tom nejste sami!

"Mami! Na! Tady máš kouzelnou hůlku! Zaklej mě! Tak zeklej, mami!" Viki strkala čarodějnou hůlku do máminy ruky odpočívající na peřině.

Náhle se prsty sevřely kolem hůlky a maminka se zvolna posadila za neuvěřitelného hromování:

"Morcec hadry, kurnik šopa, basama-remtete, fixumvérum, láry fáry, mordyjé kopyto, ty krutibrko, krucinál fagot, mezuláne, herdek filek, safraporte, himl hergot donr vetr krucajs element, himbajs šůviks, kakraholte, proč mě budíš?!"

Místo Viki stál vedle postele solný sloup. Bez dechu zírala na maminku, která se na ni usmívala. Viki jen mrkala.

To mrkání známe. je totiž úplně stejné jako blikání diody na počítači, když se ukládají data na pevný disk. Manželce okamžitě došlo, že Viki si právě vypaluje nejúžasnější řetězec kleteb do dlouhodobé paměti.

"A do prdele," vydechla maminka, která jinak mluví zcela slušně, jak si to uvědomila.

Ano, je to tady. Martin Macek Cabicar počtvrté. A my se opět setkáváme s celou jeho rodinou. Hlavně s pětiletou Viki. Co vám budu povídat, je to kvítko, a v životě se určitě neztratí. Tak jako většina dětí, je bezprostřední, a řekne co si myslí. A to je na dětech skvělé. Většinou co na srdci, to na jazyku.

ukázka z knihy

Kniha si drží stejný standard, jako jeho předchozí díly a je psána stejným stylem. Krátké povídky, kdy každá nese název o čem je, a každá je jinak dlouhá. Tak jak jsem zvyklá z ostatních dílů. Některé příběhy jsou vtipnější více, jiné zase méně.

"Proboha, Viki, z jakého důvodu jsi zničila všechno čisté oblečení a proč vypadáš jak mravenec s otravou?"

Načež Viki dostala nakázáno vše uklidit, umýt se a převléct. Když šla kolem mne, zaslechl jsem, jak si funí:

"Důvod, důvod, pro všechno abych měla důvod! Já nemusím mít vždycky důvod, když je to prostě dobrej nápad!"

Mám přečteny všechny knihy ze série Dítě školkou povinné, a abych řekla pravdu, některé příběhy mi byly i povědomé. Jako bych je už někde četla (a nemyslím zrovna na Facebooku Martina Cabicara). Například jsem četla povídku Rozpočítaná, kde Viki používá v restauraci rozpočítadlo "Ententýky dva špalíky..." a když jsem dočetla, měla jsem pocit, že už jsem v nějaké Martinovo knize tohle četla. A taky, že jo. V knize Dítě školkou povinné - Ze života andílků, je povídka Malá sonda do světa rodičovského šílenství a tam Viki používá stejné rozpočítadlo. A i když je každý příběh jiný, tak já prostě v tu chvíli měla pocit "tohle je mi nějaké povědomé".

Knihy Martina Cabicara mám ráda, ale prokládám je i jinými. Když mám chuť, přečtu si pár příhod a  pak si vezmu třeba jinou, náročnější četbu. Pro mě jsou toto knihy, které nemám problém odložit, musím na ně mít tu správnou náladu. A která příhoda se zařadila mezi mé oblíbené tentokrát? Určitě historka Dudlík, kdy opět není přímo o Viki, ale právě o tom, jak jsou děti upřímné.

Knihu určitě doporučím každému, kdo má příhody Martina Cabicara rád. Je to nenáročné čtení a na ukrácení dlouhé chvíle, nebo na odreagování zcela ideální. A nemusíte zrovna začínat úplně první knihou, nebo první povídkou v knize. Záleží jen na vás. Třeba můžete začít číst od konce... :-)

"Cestou domů se Viki bavila tím, že pojmenovávala barvy kolem sebe. Ve vlaku se jeden pán k manželce naklonil a s úsměvem zašeptal: "Vaše dítě má tu nejroztomilejší vadu řeči, co jsem kdy slyšel."

Káťa se usmála a přes zaťaté zuby, jako břichomluvec, směrem ke mně sykla: "Dítě nemá vadu řeči, dítě má vadného tatínka."

A tak to dopadne vždycky. Vždycky to odnesu já."

Hodnocení:

 

M. M. Cabicar

se narodil v Praze. Pravděpodobně se narodil. Podle některých pramenů vyšel jako příloha nedělních novin. V úterý.

O jeho dětství se toho moc neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct.

Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Dítě školkou povinné: Jak nacpat věci do tatínka můžete zakoupit.

Díky za přečtení

a mějte se krásně.

Pary